Umění netvoří pouze malíř (Czech version)

Dobrý den, zdravím všechny, kteří hledají a nacházejí. Je toho vskutku mnoho co povědět a vytrhávat z kontextu bývá ošemetné. Proto jsem se rozhodl Vám poskytnout malé moderování myšlenek nad percepcí, rolí znalostí a paměti v procesu interpretace zobrazení, „vnitřním zrakem" a podvědomím. … chcete vědět víc?

KIDS OF 90´S

Zase to začalo tou hustou bílou mlhou. Když se okolí ztrácí na pět kroků a svět nestíhá být. Na tři kroky
ve svém dosahu. Na krok jsem pozbyl i svůj prostor. Když se dohled opět začal prodlužovat a bílá tma řídla,
necítil jsem se jiný, ale jinde jsem byl. Jak přišla i odešla, jen cáry se chvíli táhly za mnou kužely světel. A zase
ten pocit, že jdu pozdě, ačkoliv vlastně nevím kam. Nebo je mi chůze pomalá už z podstaty. Je to vlastně hrozně
titěrný pohyb, určený snad k detailnímu průzkumu krajiny; nemohu odtrhnout oči od textur travin a
napadaného listí, nemohu přestat číst náhodu, chápat se chaosu. Maximální pohyb je konečně náznakem
pohybu. Na koleje jsem proskočil křovím, minul jsem strukturu hmoty - jako vždy při průletu. Pevný řád pražců
mě uklidňoval fixním tempem, kde byl vždy ten kousek navíc v odrazu, který jsem pokažé musel dodat
opravdově. Červená světla dala smysl mému spěchu. Vlak jsem dohnal, když se rozjížděl. „Tady se na nikoho
nečeká.“
Bystrost toku mě udržuje v pohybu. Průlety a přeskoky peřejí. Když obklopení je pevné objetí a vyskočíš
na svobodu! Svobodu v prázdnotě nebo nepřítomnosti. Obé vychutnáš v pěně - v objetí prázdnoty, zabalení
nepřítomnosti, na hranicích svobody. Vše se řine do středu, ale pro nás je to dolů ze svahů, běžíme koryty, hnaní
primární tendencí přitažlivosti - i ta nás drží spolu? Můžeme spočinout v tůni, ale jak je krásná, když ti přede
mnou zde byli a už ji opustili? To žene nás zase dál. Ten první chtěl také a nepočkal. Svázaní časem? Prostorem?
Co potkáme, co si vezmeme, co přehlížíme, co přijímáme. První vzdor přišel v té tůni – krásnější než vaše
společnost přátelé, zůtávám – Tak krásná a až odejdete bude jen má! Přišli další, ale já je u sebe vřele přivítal a
oni pobyli jen tak dlouho, aby vzdali hold mně a tůni, krásnější než jiné! Krásnější než předešlé, pomyslel si ten
chytrý a s nadějí vyrazil hledat další a krásnější! Prokletý čas a jak je s ním nakonec vše malé i to krásné, i to tvé.
Ale změna není lehká směrem, který jsi jednou opustil a tak vyrážíš proti peřejím zpátky ke kořenům, ale mně se
to nedaří tak dobře jako šlo to dolů. Proč obracíš se proti proudu? Zapomněl sis něco prohlédnout? nebo vzít?
Čekáš někoho, koho se nemůžeš dočkat? Jen ta tíseň masy, že nemáme na výběr. Nebo jen nechci dojít na konec?
Můžeš se toulat a vždy pobýt jak dlouho chceš, ale oni nečekali a běželi dál, hnaní tendencí. Mě zastavila krása,
ale snažil jsem se ji udržet a odešla také. Tak mě přimněla vyrazit dál. A já se zase našel v pohybu.
Prázdné kupé bylo až v dalším vagoně, všude ticho, tihle spí i za dne. Jsou to cestovatelé, vlastně
přenašeči, ale tady se jim tak neříká, aby to nevypadalo, že přenáší jen nemoci. Bez nich by nebylo ani moci.
Býval jsem zvědavý a dříve jsem se nechával zamotávat do jejich cyklů. Ale teď mi stačí pohled a znám je, spáči.
Mysl je zvláštní, jak pracuje s nabytými počitky. Zpracovávat podle sebe se může naučit každý, udržet nahled
může jistý, obecno vyvážený, vyvažovatelný – Bohemia a Moravia jsou vskutku kouzelné již svým jazykem – A
tvořivý? Musí podnět vstoupit prve zvenčí, nebo vytvořím nový, vlastní? Mysl je neustále zabraná do
zpracovávání, ale já bych rád věděl, zda se nekonečno skrývá v objemu mě obklopujícím, či je ve funkci zrození
nového uvnitř?! Ničeho se nedoberu, alespon ne teď, když mnou od hlavy až ke konečkům prostupuje symfonie
pražců – má oblíbená – ukolébavka. Proč si neodpočinout, příběhy jsou nachystané předem, my jenom
procházíme. Právě teď přichází spánek na který jsem čekal dlouho. A sny v tomhle vlaku bývají obzvlášť
výživné, jednou vám povím i o své první cestě.
Jedna z věcí, které dělám je, že nacházím. Říkávám, že hledám, ale jaké je to hledání, když taženi zlatou
nití dojdete kýženého? Sám se zaslepuji a koukám jinam, rozšiřuji své zájmy, abych více vychutnal a zbavil se
pocitu determinace. Hořkosladkost nepoznaného a překvapení mě baví. Nechci být jen sběrač, jsem fascinován
lovem, proto se ponižuji a vstupuji do her v úrovni zůčastněných a dávám učit jim i sobě. Honec, čihač, lapač –
být přirozenou kořistí je útrapné, dávám přednost rovnému boji, příležitosti a ramenům vah, ostří nože.
U ostré skály jsem si vzpomněl, že tenhle sen znám. Dojde mi to vždy někde v těchto místech. Možná
jsem roztěkaný, nebo věřím ve správné načasování, nebo nechci dojít cíle? Vím kam tohle směřuje, již jsem tam
dvakrát došel, ale to už je dávno, od té doby jsem tudy mnohokrát zbloudil, odešel, zasekl se. Tentokrát však ne.
Tentokrát vím, že se máme setkat. Je to vlastně krásné jak dokážeme, kvůli malé odbočce zapomenout vše. Pak
stojíme uprostřed lesa tváří v tvář vlku a jsme opět malými dětmi. Zubů plná morda nenechá našemu zraku
prostor. Ale já se nebojím, vím že nemusím. To ty oči. Je to v očích. Jsem sám sebou. Jsem se sebou. Jsem i tebou,
vlku. Chtělo by se mi vám teď povyprávět, jak jsme usedli a rozprávěli, poetika by tomu tak chtěla, ale nebylo
tomu tak. Předali jsme si mnoho, avšak to vše přešlo samovolně z očí do očí.
Vlak se zdálo pokračoval konstatně, ale mě vzbudila cizí přítomnost. Seděla naproti a zářila vlnou
zlatých nepoddajných vlasů. Něco kreslila – kreslila mě. Nemohu mluvit o záři, když se naše oči setkali, to
spojení bylo tak silné, že řeknu spíše vytržení, vytržení z přítomnosti. Chtěl jsem na ni promluvit, ale bylo to
obtížné, až nemožné, jako když ve snu chcete mluvit nahlas. Ona si však přitiskla levý ukazováček ke rtům,
které jej přijaly jako nadýchaný polštář ztěžklou hlavu a v pravé ruce tužku zvedla do výše. Místo gumy
obsazoval rudý krystal, který zářil více a více jak poutal moji pozornost.
Vlčí oči. Vzal mě do tmy. Ve tmě nejlépe uvidíš záři. Červen prosvítá na dálku. Tak jsem si vzal světlo ve
tmě. Žití pro dotyk není vyhnanstvím duše do konečků prstů. Napojení. Svět a světlo. A zase to bylo jedno.
Soužití s masou má výhodu v napojení a zábavu v práci s ní. Na to jsem ale přišel až níže v toku. Dokud
bystrost byla tempem, já byl jen svou přítomností a co se jí týkalo – vedlo mě k všetečnosti. Sytil jsem se a
obsazoval místa, vypočítával vypočítáváním, byl jsem především tělem, jako se říká mládí. Bral jsem z toho co za
mnou přišlo, či kam jsem dosáhl, v obojím šlo o to potkat. V tom období jsem hodně vnímal bolest jako rádce,
přítele i učitele; jako důkaz exitence, úkaz jsoucna. Hmatatelno a můj zrak, vedly, táhly, vládly. Nalézal jsem
potěšení v nárůstu, v množství a minulých položkách i proběhlých seznamech. Řeka zvolnila a potud jsem se
snažil pozřít vnější svět. Vše podléhajíc času, z něj činilo to nejcenější. Šetříš na obehraném, plýtváš na novém,
víc než panský pocit nezískáš. Je to pořád dopředu nebo se vracíš. Pohyb do stran je plochý, třebaže rozmanitější
a objevný, když z břehů se vylejeme. Teprve když se oči unavily, zavřel jsem je. Co bylo nové, bylo jen jinou
podobou starého. Nuzný a nudný – nevzrušivý vnější svět. Já obrátil se do sebe.
Jako strhat starý obnošený šat. Snažil jsem se oprostit od poznaného, vymanit se z nabytého. Já byl jsem
vším tečným. Vnějškem vyplněn – jaká míra mého přirozeného já, přijímal-li jsem do sebe? A zase to bylo jedno.
Jedno jsme tvořili. A východ byl v ryzím středu. Hloubí mě samého jsem se vyprostil ze sevření času a prostoru.
Jedno jsme byli! A já pochopil, že být jedním můžu po jednom. Prostupoval jsem a poznával, že úplný únik není
možný, dokud nepochopím celistvost a princip rozmanitosti – celek a celek. Není možný, protože já sám tomu
tak nechtěl. Byl jsem tam i tu, tehdy i teď, alespoň jednou se potkáme! A tak jsem navštívil konec, ještě než jsem
ho dosáhl. Poznal jsem, že vidět, vědět a prožít chci zvlášt.
Zmatenost z probuzení. Rozdíly mezi sněním a bděním jsou vskutku smazány. Vlak symfonicky uhání
dál. Ale přece, na protější sedačce ležel můj portrét, zamyšlený, s drobným tetxtem... „Je žití pro dotek
vyhnanstvím duší do konečků prstů? Přichází uspokojení těm, kdo probouzí živly a démony, aby činili za ně,
aby činili jimi? Je zoufalství kam lidé míří, aby si dovolili dovolovat? … Jsou otázky na které lepší odpověd jen
hledat.“
Na vlastní kůži. Jen cítěná přítomnost vyzvala mě do chodby, leč otálel jsem, abych zahlédl jen zlatý
odlesk na jejím konci. Nechal jsem se strhnout do spěchu. Přibližoval jsem se, ale jen protože mě nechala. Ale
nepočkala docela. Chytil jsem se jí tak tak, když proskakovala stěnou. Dělo se to moc rychle, aby proběhlo vše,
nebo jsem to nevnímal, jen klíčovost. Její kresby se zhmotňovaly a dveře kdekoliv jsou zábavně příjemné. Nebylo
potřeba, aby mi toho ukazovala tolik, pochopil jsem velmi brzy jak pracovat s omezením své mysli a došel jsem
tam kam ona ani nechtěla. Chtěl jsem být přítomen její krativitě ve svém omezení. Život – ten nefalšovaný a
silný, ochotný přijímat výzvy a brát to na sebe. Zlatá. Svatý duch. Z toho co jsme prožili vám nepovím nic, to je
jen naše, ale řeknu, že to nebylo o zábavě, ač zábavné nadmíry; nebylo to o lásce, ač byla vším; nebylo to o
společnosti na cestě, ač jsme si jí velmi vážili; nebylo to o vedení, ač jsme jej vítali, bylo to.
"Není to o vyvolení - abych to řekl, ale je. Poznání pravých významů slov i těch levých a vedlejších a
lokálních, a módních. Jazyk a konstrukty a prázdnota plnění. Čtení textur a chaos a řád. Skládání a kompozice a
produkce. A život a jeho proudy a emoce a moc. Pober co pobereš; co uneseš? Nenech se zavalit. Nenechej se
svázat, nejdi si po krku. Udělal sis to sám. Víte jak je to s návody. Musí učitel položit život, aby žák pochopil, že
ho má překročit? Všichni se učíme a dělejme to. Nepadáme, ale náš pohyb může být pád. Každý má nárok na
svá pravidla – promiňte. Posouvali jsme hranice, až jsme je dostali za hranice reálna. Už to není jedno. Všechno
je jedno. Ale není. Teď můžeme stvářet přímo.
Je to.
Vidíte?
Není potřeba vidět to."